Těžké závěsy, které přes den brání slunečním paprskům proniknout do pokoje, jsou v noci odhrnuty, aby naopak do místnosti vpustily svěží vlažný vzduch vanoucí od řeky. Praha, Malá Strana, jedna z křivolakých uliček. Stojíme pod oknem, kterým dovnitř proudí svěží vlažný vzduch vanoucí od Vltavy. Z okna se naopak line hudba. Přes drnčící klimatizaci v restauraci níže téměř není slyšet, leč ten, kdo miluju zvuk piána, se nenechá zmást. Stojíme pod oknem starého domu, jednoho z mnoha na Malé Straně, ve kterém se odehrává soukromý večerní koncert.
U piána sedí vysoký elegantní muž, upravený, v bílé košili a jižanskou jiskrou v oku. Hraje své lásce. U okna stojí žena. Přesněji řečeno dáma, operní diva, která slýchávala bouřlivé ovace na prknech, která znamenala svět. Dodnes jí musí každé ráno služebná přinést kytici rudých růží, protože si svou existenci bez čerstvých květů již nedokáže představit. Tak moc si na jejich přítomnost navykla. V jedné ruce drží sklenici whisky se dvěma kostkami ledu, ve druhé třímá úzkou cigaretu, jež v pravidelných intervalech přikládá ke rtům, rudým jako ty růže na stolku opodál, a odklepává popel do perského koberce, po kterém chodili ti nejváženější Pražané, aby se pokusili vetřít do přízně zářící hvězdy. Cigaretový kouř už pomalu zahalil celou místnost do jemného oparu a zcela prosytil roztažené, zlatě vyšívané závěsy tyrkysové barvy. Ani tak ale nedokázal přebít vůni parfému, kterým diva zničila nejednoho muže. Černý flakon Coco Noir zůstal ve vedlejším pokoji pod místy již zcela zčernalým zrcadlem.
Diva stojí otočená zády k oknu, zapaluje další cigaretu a sleduju mladého pianistu, který je do ní bláznivě zamilován. Hraje s lehkostí, má přivřené oči a nyní již necítí žádnou trému. Dal by i život za tu chvíli, kterou může strávit v přítomnosti své posedlosti. Myslí na ni od rána a když se za ní vpodvečer chystá, lehce se mu chvějí ruce, když přikládá břitvu na svou tvář. Nyní je již zcela klidný, cítí její vůni, vnímá celým tělem její přítomnost a nechává své city promlouvat skrze svou hru. My sedíme pod oknem, hledíme vzhůru a posloucháme.
Hraje přesně hodinu. To je čas, který mu byl dámou vyměřen. Poté musí zaklapnout víko klaviatury a beze slova odejít. Taková je dohoda. Smí přijít každý den, přesně v osm hodin. Posadí se na balkon a zatímco čeká na svou spásu, pije čaj z bohatě zdobeného porcelánového šálku. O půl deváté se objeví ona. Vysoká, štíhlá a se rty pevně semknutými vstupuje do místnosti. Přechází ke stolku s růžemi, přičichne k nim a zapálí si první cigaretu. To je znamení, že její krásou okouzlený mladý muž smí usednout k piánu a začít své hodinu trvající vyznání lásky. Dáma poslouchá, chvílemi přivírá oči vzpomínajíc na svou zašlou slávu a pravidelně odklepává popel ze špičky své cigarety na koberec.
My sedíme pod oknem, hledíme vzhůru a posloucháme. Po hodině hra utichne. Klapnutí západky u dveří dává tušit, že muž již odešel. Diva si zapálila poslední cigaretu a přešla k piánu. Konečky prstů přejela po jeho lakované černé desce. Sláva Elíny už je hlubokou minulostí stejně jako úvodní tóny pianistovy hry. Zhasla cigaretu, nedopalek odložila do velkého křišťálového popelníku a odešla do ložnice. My sedíme pod oknem, hledíme vzhůru a ačkoli již není nic slyšet, posloucháme. Poslouchám a doufám, že i zítra uslyším pianistovu hru a ucítím vůni Coco Noir.
Dedicated to C.,
my silent inspiration.
Tento příběh se zakládá na skutečné události. Při toulkách noční Prahou skutečně můžete objevit tisíce příběhů skrývající se za silnými zdmi starých domů, které vám přes den nedovolí odhalit nic z jejich skutečného kouzla.
Parfém Chanel Coco Noir je skvostem, který mi dává naději.
