…říká Carrie,
když se před ní srdce pana Božského opět zavře. Mě tato slova napadla v souvislosti s tím, co jsem dnes prováděl. Pro mě je
totiž život příliš krátký na to, abych žil v dlouhodobém stavu nevědomí.
Kdo by neznal Blanku Matragi. Její jméno bylo pro mě jako dítě sledující každou sobotu MEM symbolem úspěchu a talentu. Bylo to první „divné jméno“, které jsem si zapamatoval. Bylo to první jméno módního návrháře, které jsem si zapamatoval. Vše, co jsem o této dámě do včerejška věděl,
bylo následující: je SLAVNÁ / tvoří někde v ARABSKÉM světě / její tvorba je
české mentalitě VZDÁLENÁ. Včerejškem se to ale změnilo. Jakousi náhodou jsem zachytil, že bude na ČT24 v
Hyde parku, a
narovinu říkám, úplně mě dostala. Mluvila totiž tak, že to mělo hlavu a patu, bylo na ní vidět, že svému řemeslu rozumí, a hlavně dokázala skvěle zprostředkovat své zkušenosti s arabským světem českému divákovi, který pojem Arab chápe jako synonymum ke slovu terorista, případně hrozba (nenávidím zasraný etnocentrismus západního světa!).
Toto vystoupení v televizi bylo jen jedním z mnoha způsobů, jak se
Blanka snaží upozornit na svůj rozjíždějící se podnikatelský záměr v České republice. 5. října pořádá vlastní módní přehlídku v Obecním domě, 7. října otvírá svou
stálou výstavu na témže místě, ale hlavně u nás otvírá studio a butik (v ulici U Prašné brány). K tomu všemu ještě před několika dny vydala autobiografickou knihu pod názvem Jedu dál.
Jak je vidět, Blanka je nejen dobrá návrhářka, ale i velice schopná podnikatelka.
A teď vypočítejte následující rovnici: jméno Blanky slýchám od dětských let + bydlím 5 minut od Obecního domu + jsem módní bloger
+ nemám na ni ucelený názor =…? Ano chytré hlavinky, rozlouskly jste to. Koupil jsem si vstupenku na tu středeční přehlídku! Do první řady v 17:00… Občas jsem tak spontánní, až mě to děsí! Ale právě motto život je příliš krátký mi včera téměř nedovolilo usnout, jak jsem se těšil na dnešek, až si vyzvednu rezervovaný lístek na pokladně Obecního domu.
Už když jsem ležel v posteli s číslem rezervace v e-mailu, mi
bylo jasné, že nemám co na sebe (ano, typický existenciální prožitek každé ženy a módního blogera,
kéž bych mohl říct i muže). Před týdnem jsem si vyhlédl v Zaře sako, které mi dokonale padlo (je prvním za 20 let mé existence, o kterém mohu tohle prohlásit), nicméně jsem si ho nekoupil, protože jsem utáhnul kohúty. Nyní už bylo jasné, že kohút musím povolit a vydolovat z něj ještě nějaké ty kapičky, abych vůbec mohl na tu přehlídku jít (než jak otrhánek, to raději vůbec
– neustále mě děsí představa, že bych byl dopaden nějakou módní policií a veřejně zpranýřován Františkou či někým jiným).
Dnes ráno (pro nepražské: asi tak v deset :-) jsem se tedy vydal na lov. První destinace Palladium/Topman. Letargický prodavač ospale třídící nějaká ramínka mi nevěnoval sebemenší pozornost, za což jsem
byl rád, jelikož nenávidím, když mi v malém obchodě stojí někdo ze zaměstnanců
neustále za zadkem. Bohužel, i když jsem měl pro zkoumání terénu potřebné soukromí
a rozlet, nic z toho nebylo. Kdo chce ale nějaký cool svetr, určitě si do Topman zajděte.
Mají je tam krásně heboučké (na rozdíl od Aš&Em).