Módní osvěta za příliš vysokou cenu

Co všechno jsme ochotni obětovat pro molo v Pařížské?

Prague Fashion Weekend. „Hrůza!“ „Nevkus!“ „Ostuda!“ „Rej českých tvořilek!“ „Nechutná a zbytečná blokáda Pařížské!“ Ano, takto by se dalo pokračovat ještě dlouho a nikdo by nemohl říct ani popel, jelikož je to pravda. Ale tohle už jsme slyšeli. Pojďme na tuto akci nahlédnout z trochu jiného a možná daleko děsivějšího úhlu…

Byl jsem tam. And I was pursing my lips during the entire show. Občas mi též ústa zamrzla v němém výkřiku. Ale co mě dostalo do kolen ještě více než samotné modely, jedinci je prezentující a diváci VIP zóny lízající zmrzlinu a pojídající (držte se!) langoše, byl zbytek obecenstva, které se evidentně dobře bavilo, nadšeně tleskalo, juchalo a očividně si myslelo, kdovíjak na úrovni netráví toto hezké podzimní odpoledne. Doma mě pak dorazil komentář pana M. na facebookových stránkách PFW: „Fantastická akce! Módní přehlídku takové kvality jsem navštívil poprvé v životě a určitě ne naposled! Máte někdo tipy na další podobné akce?“

Dotyčný by podle mě sice měl žádat po organizátorech nějakou kompenzaci za újmu na psychickém zdraví, nicméně jeho názor mě přivedl na jednu myšlenku. Není organizování podobných akcí spíše na újmu než k prospěchu módy v Čechách?

Kdyby se podobné akce nekonaly, tak by většina národa na žádné módní přehlídce nikdy nebyla. To malé procento uvědomělých by však během dnů světových fashion weeků sedělo u monitorů a hltalo očima live streamy z Milána, Paříže, New Yorku,… (pokud by se tam tedy nevydali osobně) a mělo tak pojem o tom, jak skutečná fashion show vypadá. Bylo by nás málo, ale byli bychom zasvěcení. Současný trend je ale zcela úplně někde jinde. Každý musí být odborníkem na vše, a proto i Pepa od vedle, který nevytáhne nohy z modráků, a Jaruš odnaproti, pro kterou je rtěnka vymožeností hodnou leda kurvy, nikoli jí, chtějí, alespoň na chvíli, nahlédnout do světa módy.

A v tento okamžik nastupuje na scénu pár bystrých supů cítících možnost „přihrát si malou domů“. „Když chtějí módní přehlídku, tak ji jim dáme!“ A taky že dají. Stlučou z pár prken molo, srazí několik židlí, seženou nějaké lidi připomínající modely a jde se na to! Úspěch u luxusní módou nedotčeného národa, který je schopen strávit cokoli, zaručen!

Tak trochu mi to připomíná ruskou vyšší třídu 19. století. Každý byl na vše odborníkem a zároveň nerozuměl vůbec ničemu. Nejsou podobné akce spíše ke škodě než k užitku? Jen si to vezměte, M. teď nejspíše žije v domnění, že takhle to MÁ vypadat. Že tohle JE ta pravá módní přehlídka. A není v tom sám! Další komentář slečny V.: „Boží, boží, boží!!!!! Luxus modely, modelky/modelové :), počasí, stylový lidičky kolem prostě všechno!! Klidně bych PFWeekend změnila na PFWeek ;-)... Za rok se těším ;-)..“ Potřebuje to další komentář?

Co by asi tito lidé dělali, kdyby seděli na pánské přehlídce Johna Galliana F/W 2011/12, která měla vysoce propracovaný koncept, perfektní kulisy, světla, hudbu a jedním z modelů byl sám velký Francisco Lachowski? Ty méně poznamenané by nejspíše tento extatický zážitek zabil. Oběti PFW by ale pravděpodobně pronesly něco jako: „To v Pařížské bylo lepší. Tohle je nějaké divné…“

Pomoc

Před časem jsem se zmiňoval, že pracuju na nějakém projektu. Teď vám už prozradím, že se jedná o tvorbu portfolia mé talentované kamarádky, která studuje módní návrhářství. Jde nám o to, jak nejlépe prezentovat šaty, které vidíte níže. Fotka je jedním z dílů leporela, které zobrazuje příběh dívky, která byla NÁFUKA.

Teď ale stojíme na pomyslné křižovatce – jít cestou co nejjednodušší (jednobarevné pozadí, popřípadě doplněné lehkou texturou), aby vynikly šaty samotné, nebo to udělat komplikovaněji a šaty zasadit do situace, čímž ale ztratí svou úplnou nadvládou nad slidem? A koho povolanějšího, než vás, mých čtenářů, kteří se mnou tak rádi debatují, se zeptat, jak by to bylo nejlepší? Tak co, jednoduchost, nebo zasazení do dalšího kontextu? Nebo to pojmout úplně jinak? Veškeré připomínky a nápady jsou vítány, popusťte uzdu své fantazie a vyjádřete se, prosím (-:

Život jako z pohádky. Nebo hororu?

Víte, co je zajímavé? Že když člověk začne žít, připadne si najednou jako postava filmového trháku. Když je jeden v bezpečí domova usazen před televizní obrazovkou s mísou cockpornu, nemůže uvěřit, že je něco takového možné. Tedy že situace, které scénáristé připravili pro naše (ne)oblíbené hrdiny, jsou reálné. Tak třeba… Znáte takové ty asertivní treperendy úřednice (letušky, pokladní,…), které jsou tak sebejisté, že na ně herecký kolega jen kouká s otevřenou pusou? Naše správkyně kolejí je nemocná, a tak její místo dočasně zastává Paní, která mě proměnila právě v takového hrdinu nejednoho hollywoodského snímku. „Tak, a tady vyplňte dodatek k ubytovací smlouvě.“ V horní části jsem měl vyplnit nějaké údaje o sobě, což jsem učinil. Druhá polovina papíru už ale byla záznam o převzetí pokoje, který jsem ještě neviděl. A tak povídám Paní: „A tohle vyplníme pak?“ Paní se na mě potutelně usmála a jakoby nic řekla: „To vyplníme teď,“ načež vzala papír do ruky a začala vyplňovat za mě: „Pokoj jsem převzal BEZ ZÁVAD, přikrývka 1 KUS, polštář 1 KUS, ložní prádlo taktéž PO 1 KUSE.“ Já zíral s otevřenou pusou a nevěřil vlastním očím! Až to měla Paní vyplněné, s úsměvem dodala: „Kdyby tam byla přece jen nějaká závada, stavte se a vyřešíme to.“

Následující večer ze mě zase při té pověstné rozpravě s Hunterem vyšlo: „Skvělá hudba, krásný boty,“ což je (naprosto nezáměrně!) parafráze na slova Bridget Jones: „Znamenitej graf. Krásný nohy,“ kterými počastuje Rebeccu. Je to tak, stává se ze mě postavička z amerických komedií!

Ale není to tak zlé. Už si začínám připadat tak nějak více „v pohodě“. Předevčírem se dostavil i zbylý spolubydlící, a tak jsme s klukama do dvou do rána přemýšleli, jak to tu přetvořit k obrazu svému, aniž bychom museli použít dynamit. No a to je hlavní téma tohoto článku. Před dvěma hodinami jsem se totiž vrátil z Ikey, kde jsem pořádal druhé kolo soutěže: „Zútulněte studentský pokoj levně a neinvazivně“. Myslím, že jsem postoupil do třetího kola! Koupil jsem si úžasný modrý plastový retro tác (jím vše zásadně z táců a tácků), čtyři zarážky na knihy (které mi tu doposud neustále padaly), balení 36 svíček s vůní tropického ovoce (abych měl co dát do všech přivezených mističek a stojánků k tomuto určených) a osušku levandulové barvy. Když k tomu přidám plakát Lady Gaga z Bontonlandu, který alespoň zčásti zakrývá ty hnusné dveře, a vybavení zakoupené v Tescu (plytký talíř, miska, prkénko na krájení a nůž), myslím, že dostávám celkem solidní základnu pro vstup do samostatného života! (pánev zakoupím, až budeme mít plotnu :-)

A teď přichází gró celého článku – fotky! Pózovat před zrcadlovkou mě nebaví, ale tohle focení u webky je zážitek! Pravo je vlevo, nahoře je dole… bavil jsem se u toho jak malé děcko (těch bylo, mimochodem, v Ikey na můj vkus až příliš mnoho).

Zabij mě, Harry!

Pane bože. Pane… bože!!! Nechápu, proč jste si oblíbili blog takového jelita, jako jsem já… Vážně bych se nejraději propadnul; dokonce ani transformace do mořské panny ze mě nesmyla ten pocit totální neschopnosti. Ale pěkně popořádku…

Protože jsem se rozhodl studovat v Praze (toto rozhodnutí padlo, už když jsem byl v prenatálním stádiu), bylo nutné se do Prahy též přestěhovat, jelikož můj původní domov je od stověžaté krásky vzdálen úctyhodných 378 vlako-kilometrů (4,5 vlako-hodin). Ačkoli jsem chtěl původně okupovat malý pokojík v nějakém pronajatém bytě s ostatními studenty (smrtelník by řekl, že chtěl „na privát“, já ale mířím k nesmrtelnosti), vše dopadlo trochu jinak. Ne nadarmo se říká: člověk míní, Prozřetelnost mění (alespoň já to tedy tak říkám), a tak jsem skončil na koleji.

Cesta tam a zase zpátky − Fildovy příhody II

Cesta tam a zase zpátky − Fildovy příhody II

Toužíte znát odpověď na otázku: jak to bylo dál? Pak rozklikněte článek a ponořte se do atmosféry mezinárodního vlaku EuroCity číslo 128 odjíždějícího z páté koleje… (ale pozor! nepřibližujte se ke koleji, na kterou přijíždí vlak!)

Cesta tam a zase zpátky

Protože jsem momentálně hluboce pohroužen do studia podzimních kolekcí módních domů, vytáhnu pro vás něco „ze šuplíku“. Víte, jak jsem nedávno jel do Prahy a sliboval, že se pokusím něco napsat ve vlaku? Udělal jsem to, a vznikl tak můj cestovatelský deník, v němž jsem zaznamenal své postřehy a dojmy z cesty. Nevím, jestli se vám to bude líbit, takže z notýsku opíšu jen část a vy už mi pak do komentářů napíšete, jestli chcete i zbytek, nebo s tím mám jít do pr—háje.

Jablko sváru

Jdete po ulici a vidíte Ho. Jste na koncertu a vidíte Ji. Ještě několik dní poté se k Nim vracíte ve svých vzpomínkách a je velmi pravděpodobné, že už na ně do smrti nezapomenete. Jsou to lidé, kteří kousli do jablka sváru. Nejsem konfliktní tip, ba naopak, nicméně chuť tohoto tabuizovaného ovoce si čas od času zatoužím připomenout.

Přečtěte si celý článek na Invogue.cz!

Módní editorial − Modré z nebe

Cítím, jak jsem se tímto posunul na vyšší módní level a poznal novou definici krásy.

Pánové, můj příští módní editorial bude jen a jen váš!